Bažiny - vyvolání démona

Do bažin vstoupil elf jménem Oitur, vypadal vznešeně, skoro jako kdyby tam ani nepatřil. V Bažinách bylo docela teplo a Oitur konečně zahlédl tu poslední věc, co potřebuje... květinu u starého dubu... bohužel se k ní na koni neměl šanci dostat a tak kůň počkal na dohled na cestě, zatímco se elf opatrně vydal k dubu. Přiklekl a usmál se... utrhl jeden okvětní lístek a na zem nakreslil křídou jakýsi kruh. Píchl se do prstu a nechal na květ spadnout pár kapek krve. Začal mumlat starodávné formule, které měli přivést Oiturova démonního sluhu k životu... Otevřel bránu do jiného světa... co jím projde? Čekal.

Nečekala, že by si ji někdo někdy opět přivolal, ne teď ne někdy v budoucnu, i když ona nad něčím takovým nepřemýšlela, možná předtím kdysi dávno, teď? Nevěděla odkud se vzala kde byla... Viděla jen temnotu a na jejím konci světlo a čísi hlas. Měla zatemněné vzpomínky, kde byla, předtím, než se dostala na toto temné místo? Sotva viděla na své dlaně a to jen tehdy když je namířila proti onu světlu. Kostra? Opravdu viděla kostru? Zvědavě zamířila za zdrojem světla, tahle tma se jí vůbec, ale vůbec nelíbila. Krok za krokem pomalu mířila ke zdroji světla. Lehce se dotkla své tváře, žádná kost, cítila kůži jak na tvářích tak i na své dlani. Již byla u onoho světla, jak se zdálo, jednalo se o nějaký portál. Chtěla udělat ještě úkrok vpřed aby se jej mohla dotknout, když v tom jí spadl pramen vlasů do obličeje a ona zakopla a portálem propadla." Tss.... " vydala ze sebe když dopadla přímo na obličej. A nemotorně se posadila přičemž mžourala kolem sebe, přeci jen světelný zdroj byl pro ni ted všude "Uahhh" vykřikla když si všimla, že je někdo vedle ní a jak rak odcupitala par krůčků vzad.

Z té "brány" vyklopýtala malá holka? Asi? Oitur sdi ji zvědavě prohlédl, vypadala dost zmateně a přiklekl k ní. Portál se zatím zavřel. " Ahoj dítě." usmál se. Konečně měl svého vlastního démona... I když si ho představoval dosti jinak. " Jsi v pořádku?" naklonil zamyšleně hlavu až mu vlasy spadly z ramenou. A sledoval dívku, co vypadala dost zmateně. " Víš jak se jmenuješ?" zeptal se jí a zadíval se jí do očí. Jeho plán, se mohl pomalu dát do pohybu. Kůň na cestě zahrabal kopytem v zemi...

*Pořád celá zmatená koukala střídavě na elfa a na mizející bránu. Na jeho pozdrav by nejraději procedila skrze zuby že neni dítě, ale na to byla až příliš v šoku. Na konec ze sebe vydala jen tři písmena hrozným chraplavým hlasem jak kdyby promluvila po několika letech teprve*”Mao”*Snad to opravdu bylo jeji jméno, něco ji však řikalo že s tim nebude daleko od pravdy. Rozkašlala se a pak již dětským zmateným hlasem opět promluvila*”Jmenuji se Mao”* na chvili se zarazila a pak dodala*”Asi...”* Netušila co zde děla a co hůře nevěděla odkud přišla. Oprášila si kalhoty které měla špinave od pádu a nemotorně vstala, místo kroku vpřed však opět spadla na obličej, jelikož si přišlápla tkaničku u boty*” Uah to jef peh”* začala mumlat něco nesrozumitelneho do hlíny. Bláto měla všude. Ve vlasech na obličeji i v puse. Vyplivla z pusy hlínu a zašklebila se*”Fuj!”